Letošní jednadvacátý srpen byl už zakulaceným pětapadesátým výročím jedné z největších tragédií, jaké kdy postihly náš národ. A jak už tomu tak bývá, politici ze setrvačnosti toto výročí využili ke svému zviditelnění se, zatímco prostému lidu už to bylo často fuk. Protože je to přece už tak dávno, že to mnoho našinců nezažilo, a na rozdíl od dob socialismu už se toto datum smí připomínat bez rizika perzekuce, a tudíž to nepřitahuje jako pověstné zakázané ovoce. A kdyby hledal někdo přemýšlivý důvod, proč si tento den nepřipomíná, mohl by třeba také říci, že tehdy byla motivací k oněm událostem reforma socialismu, která by se nakonec stejně zvrhla, protože socialismus reformovatelný nebyl a není.

Připomněli jsme si tedy okupaci naší země z roku 1968. Připomněli jsme si dobu, kdy nás napadly naše ‚spřátelené země‘ pod sovětskou taktovkou. A jakékoliv naděje a ideály, které tehdejší lidé měli, vzaly za své.

A je smutné, že jsme to opět pominuli relativně bez povšimnutí. Zrovna letos jsme to asi měli pojmout přece jenom jinak. Zejména letos jsme neměli připomínku oněch tehdejších událostí ignorovat. A to nejen proto, že je tomu docela zakulacených pětapadesát let, a navzdory tomu, že už neexistuje ani Československo, ani Sovětský svaz coby hlavní aktéři oněch událostí. Měli jsme si to daleko více připomenout hlavně proto, aby si snad aspoň někteří z nás připustili, jak malí a bolestínští jsou.

Protože tehdy byl náš národ sražen na kolena. Mnozí z nás utekli nebo museli utéct a někteří slovy podobnými Krylovým byli odejdeni, mnozí získali stigma, se kterým zkomplikovali život nejen sobě, ale i svým potomkům, příbuzným a blízkým. Mnozí přišli o budoucnost, mnozí o domov.

A kdybychom si to pořádně připomněli, třeba by leckdo konečně pochopil, že u nás ti Ukrajinci vážně nejsou na nějaké dovolené na náklady našeho státu. Že se v jejich případě opakuje to, co jsme zažili i my. Před pětapadesáti lety.